Paní Gordana Glass se narodila v Německu chorvatským rodičům, žila v Mannheimu, Vídni a Záhřebu. Nyní již dvacet let tvoří umělecká díla ze skla v Bratislavě. V současnosti pracuje na velké zakázce v Praze: výzdobě interiérů mediálního domu. Zastihli jsme ji v její pražské galerii Gordana Glass, která již třetím rokem láká všechny milovníky éterické krásy.

Mám babičku Maďarku, chodila jsem do  italské školy a  vdala jsem se na Slovensko – dýchala jsem vzduch mnoha zemí, ale cítím se vždy dobře tam, kde jsou dobří lidé,“ říká paní Gordana. „Možná se budu stěhovat do Prahy natrvalo, pokud se můj syn zde rozhodne studovat. Mám dva chlapce ve věku 19 a 14 let a k tomu dvouletého psíka – výmarského oha-ře, rodáka z Prahy. Když mi zavolali, že si pro něj mohu přijet, byla jsem tak šťastná, že jsem se nemohla do-čkat, až skončím ten den práci a psíka si vyzvednu.“

 Pražská galerie je plná skleněných děl, až se člověk skoro bojí na něco sáhnout, aby ty křehké předměty nepoškodil. Má i  váš psík skleněný obojek?

To ne. (Úsměv) Nemám kolem sebe skleněné království, ale v Brati-slavě jsem si zařídila velmi příjemný ateliér na  ploše 800 metrů čtvereč-ních. Lidé tam mohou přijít a popovídat si o  umění, dotknout se skla. Mám tam dvě velké sklářské pece, brusky a  vůbec všechno potřebné vybavení. Někteří stálí zákazníci měli dokonce možnost vidět přímo v ateliéru, jak se se dají ze skla udělat stěna, dveře, zástěny, stoly, osvětlovací tělesa a vůbec prakticky všechny interiérové prvky. 

Jak jste se dostala ke tvorbě děl ze skla?

Mé tety jsou sklářky a  malířky, jedna dělá i  keramiku. Já jsem odmalička chtěla být výtvarnicí, i když mi otec radil, ať to nedělám, že již máme v  rodině umělců dost. Válka v  Chorvatsku začala, když mi bylo sedmnáct let, právě jsem končila

„Rozhodla jsem se, že napřed chci mít rodinu, stát se matkou, a teprve pak výtvarnicí.“

gymnázium v Záhřebu. Všechno zlé je ale pro něco dobré, nenadálá situa-ce z děvčátka udělala dospělou ženu. Hned po  vysoké škole jsem se ve čtyřiadvaceti letech vdala na Slovensko, manžel byl Chorvat a  pracoval tam. Rozhodla jsem se, že napřed chci mít rodinu, stát se matkou, a teprve pak výtvarnicí. Momentálně stále žiji se syny v Bratislavě.

Vaše skleněná díla patří mezi nejoblíbenější oficiální dary představi-telů slovenského státu význačným osobnostem: vlastní je třeba královna Alžběta II., bývalý papež Benedikt XVI., monacký kníže Albert, dánský král nebo třeba i  český exprezident Václav Klaus.

Vždy se snažím vymyslet, co by se obdarovaným mohlo opravdu líbit. Pro královnu Alžběu II. jsem vytvořila skleněnou šperkovnici. Z Buckinghamského paláce mi poté přišel dopis s poděkováním za „nád-herný dar“ a měla jsem možnost zúčastnit se večeře, kterou pořádala královna. Pro norský královský pár jsem tvořila křišťálovou plachetnici, pro papeže Benedikta XVI. nejprve kříž a potom medailon svatých Cyrila a Metoděje.

Na  které ze svých děl jste nejvíc pyšná?

To je těžké říct – pro mě je hlavní, aby v  nich obdarovaní našli radost, aby z nich v interiéru vyzařovala po-zitivní energie. Díla tvořím pro lidi s  úctou a  pokorou. Vědomí, že jim moje díla přinášejí radost, je pro mě největší zadostiučinění.

S jakým druhem skla nejčastěji pra-cujete?

Většinou s olovnatým, nevyhýbám se ale ani křišťálu a dalším druhům. Vždy jde o to, k čemu je dílo určeno a co musí vydržet. Jestli střídání tepla a chladu v případě svícnů nebo třeba lepení, broušení a  další způsoby zpracování. Mám zde v galerii vystavené i  broušené sklenice, které jsem navrhla, ale pak jsem je nechala brousit v jiné dílně.

Nedovedu si dost dobře představit, jak vytváříte na  pohled křehké, ale ve  skutečnosti těžké skleněné listy stromů, které do  interiérů často po- užíváte…

Vypracovala jsem si k  tomu unikátní techniku lehaného skla. Sklo maluji v  rovné formě, nechám uschnout, vložím do  pece, překládám a  tavím při různých teplotách. Při použití této techniky sklo „lehne“ neboli lépe řečeno vteče do  formy, do které je v peci položené. Na každý předmět mám zvláštní formu, pracuji s nejrůznějšími pigmenty včetně zlata a platiny, které mají různé tavicí teploty. Je to tak trochu věda. 

Zdá se, že největší inspirací pro vás je příroda

Přesně tak. Inspiruje mě normální život, rodina, příroda, mezilidské vztahy. Snažím se přitom, aby moje díla měla duši, aby lidem dotvářela prostor, ve  kterém žijí nebo pracují a  do  něhož si nechtějí dávat běžné komerční předměty. Smutku je na světě dost – já tvořím štěstí! Stačí mi projít se  po  lese se psíkem a už vím, co mám dělat. Doma sundám boty, soustředím se a  mohu rovnou začít kreslit. V  ateliéru jsem vždycky bosá, neberu si mobil a  při práci poslouchám vážnou hudbu. To jsou takové moje rituály. Tvořím samozřejmě, jen když mám pozitivní náladu – ta u mě ale naštěstí převažuje.

Je pro vás důležité i místo, na kterém jste postavila svůj dům a ateliér?

Samozřejmě – pozemek jsem hledala osm let. Pak jsem náhodou jeden den jela za klientem do překrásné lokality a odpoledne mě prakticky tamtéž vzala realitní agentka, aby mi ukázala opodál stojící volný dům. Byl sice starý a zchátralý, ale za ním jsem uviděla nádherné patnáctimetrové stromy a napajedlo pro zvířata. Cítila jsem, že je to to pravé místo. Později jsem zjistila, v čem byl problém chátrajícího domu. Na tom pozemku je hodně vody. Lidé s ní léta bojovali, snažili se ji zkrotit, ale příroda se jim bránila. Já dala vodě volný průchod kolem domu, stavba se podařila a jsem tam šťastná už deset let. Dodnes okolo chodí lidé a říkají: „Jak jste to dokázala, tady se přece nic nedalo postavit?“ Navíc jsem později zjistila, že v této části Bratislavy, v Lamači, žije chorvatská menšina. Takže mě sem možná zavedlo i moje srdce. 

Pracovat se sklem je ovšem také pořádná dřina…

Dlouholetá zátěž dá fyzicky zabrat – mé ruce by o  tom mohly vyprávět. V  minulosti jsem měla i  problém s páteří. Sedm týdnů jsem se opravdu nedokázala zvednout z postele. Naštěstí vždy dostanu nějaký impulz jakoby od  vyšší síly, která mě správně nasměruje. Tehdy jsem si slíbila, že udělám velkou dobročinnou akci, pokud se mi podaří být sedmého září na nohou. V ten den měl přijít Peter Sagan (slovenský profesionální silniční cyklista, který třikrát po sobě vyhrál MS – pozn. red.), já potřebovala vstát a začít s ním pracovat. Což se mi také skutečně podařilo. Člověk má prostě svoje hranice jen ve své hlavě.

Pomáhá mi také pevný řád. Například když ve dvě ráno kontroluji sklářské pece, ve čtyři jdu do postele a  na  osmou vezu děti do  školy. Pak přichází na řadu zase práce, ale k tomu i procházky se psem, cvičení jógy, pěti tibeťanů i meditace. Bez toho bych nemohla být.

Právě nyní chystáte velké dílo i pro Prahu…

Ano, v  Praze se bude otevírat mediální dům, pro který vytvářím plastiky a  osvětlovací tělesa. Osadili jsme už první část, teď budeme instalovat každý měsíc jednu další. Těším se, že moje práce přinese kreativním lidem inspiraci a  uvolnění… 

Zdroj: Týdeník Květy